O šancích včelstva na přežití zimy
(Rukopis článku, který vyšel ve Včelařství 8/2020, foto Martin Kamler)
Bylo to v před více než padesáti lety, asi v sedmé třídě školy v Újezdě nad Lesy. Náš třídní, Václav Potůček, učil také matematiku. Tenkrát to byly ještě počty a počítat nás, naučil. Měl své vlastní osnovy založené na spoustě praktických příkladů. Vzpomínám, jak jednou, když jsme se učili vzorce pro povrch a objem koule, přišly při matice na řadu včely. Napřed se celá třída šla podívat na školní včely, abychom viděli, na kolika uličkách jednotlivá včelstva zimují. Pak jsme šli zpátky do třídy a pan učitel nám vysvětlil, že včelstvo v zimě vyrábí teplo trávením zásob a ztrácí teplo povrchem zimního hroznu. Počítali jsme pracně na tabuli, poměr povrchu koule k jejímu objemu u slabého včelstva a u silného a došli jsme k překvapivému závěru: silné včelstvo má s vyhříváním svého povrchu poloviční práci, než včelstvo slabé. Je to tak. Pamatuji si to těch padesát let, včely už 50 miliónů let.
O čtyřicet let později jsem v tyrolských Alpách potkal jiného pana učitele, Heinricha Gritsche. Jeho knihu jsem pak přeložil do češtiny pod názvem Silná včelstva po celý rok. Obě vydání jsou dnes rozebraná, ale jistě ji ve svých domácích nebo spolkových knihovnách najdete. Tak ji oprašte a znovu přečtěte.
Nemá cenu mít za každou cenu velký počet včelstev. Jak bylo mnohokrát konstatováno, naše krajina je spíš převčelená. Smysl má chov včelstev zdravých a silných. To není jedno a totéž. Předpokládejme pro tuto úvahu jen zdravé včely. Z předchozího čistě matematického, resp. fyzikálního výpočtu vychází, že i metabolická zátěž, spotřeba zásob a množství výkalů ve výkalovém vaku připadající na jednu včelu bude u slabého včelstva daleko vyšší, než u jedné včely silného včelstva. Proto je dobrou praxí ještě na podzim slabší včelstva pospojovat a nepokoušet se zimovat slabochy. Výjimkou snad mohou být malá včelstvíčka se záložními matkami.
Jak to, že včelstva, i ta zdravá, respektive pečlivě a zdárně přeléčená, jsou různě silná? Velkou roli hraje plodnost matky. Matka nejlépe klade zpravidla ve druhém roce svého života. Ale záleží též na vlastnostech dělnic, tedy jejich dcer, kolik z matkou nakladených vajíček bude vyživeno až do zavíčkování a stane se dospělou dělnicí.
Pro včelaře z toho vyplývá dvojí. Vést si záznamy v úlovém deníku a provádět alespoň dvě taxace, které pak ukážou kvalitu matek podle linií a původu. Matka, pokud je barevně značená, připomene při každé prohlídce své stáří a včelař pak nenechá její výměnu náhodě, a rozhodně nespoléhá na to, že matka ještě utáhne třetí či dokonce čtvrtou sezónu v plné síle, i když je dnes tak dobrá.
Množství plodu, které se ve včelstvu vylíhne je také ovšem závislé na zdrojích potravy. Není-li dost zásob, ať už medových či pylových, včely redukují plochy plodu, někdy i dost radikálně. Hladu si včelaři někdy ani nevšimnou. Každoročně se setkáváme s případy hladovění včelstev podle stále stejného schematu. Včelstvo je docela silné, má plné plodiště plodu a med nad mřížkou. Po vytočení medu přijde spíš Medard, než další snůška a včelstvo je rychle u konce se zásobami. Spotřeba medu je kolem 20 mg na včelu a den. Nejen, že omezí plodování, ale může i uhynout hladem. To se nejprve projeví padáním zesláblých včel před leták. Včelař myslí, že to je nějaká otrava či nemoc, ale je to hlad!
Další výpadek letní generace včel, který už včelstvo nemusí do zimy dohnat, je způsoben dlouhou bezplodovou přestávkou při výměně matky. Včelstvo má mechanismus pohlavní generace dokonale vyladěný. Proto se včelstvo rojí se starou matkou, aby bylo rozděleno riziko mezi roj a mateřák. Roj si musí najít dutinu a postavit nové plásty, ale matku má oplozenou a ta může ihned, během dvou tří dnů, pokračovat v kladení. V mateřáku se otálelo s vyrojením až to poslední chvíle, aby se mladá matka vylíhla co nejdřív po odletu staré. Ani ne za týden je páření schopná, vyletí na snubní let a začne klást často ještě ve chvíli, kdy ve včelstvu vybíhá zavíčkovaný plod matky staré. Přestávka je tedy v obou případech, v roji i v mateřáku co nejkratší. Tedy v případech, kdy se všechno stane, jak se má stát. Se ztrátami příroda počítá, výsledný počet včelstev ve zdravé krajině je konstantní, respektive úměrný zdrojům.
Ve včelařské praxi se ale občas setkáváme se situacemi, kdy je bezplodová přestávka několikatýdenní. Pokud se matka dlouho nerozkládá, včelař pojme podezření, že tam není, Neudělá plodovou zkoušku a pokouší se přidat matku jinou, ta pak často přijde o život. Nebo plodovou zkoušku udělá, včely narazí matečníky, tím potvrdí osiřelost, ale pokud se čeká až na vylíhnutí a oplození této náhradní matky, včely ve včelstvu dost zestárnou a rozladí se poměr mezi krátkověkými letními a dlouhověkými zimními včelami, které bychom si v hojném počtu přáli mít v každém zimním chomáči. Všem včelařům, kteří nám vyprávějí dlouhé příběhy o včelstvech, která jsou už dlouhé týdny možná bez matky, se snažíme vysvětlit, že další pokusy o přidávání matky často vedou k její ztrátě, a i kdyby se přidání podařilo, že stejně už je to spolek starých dam, a šance na odchov generace schopné přezimovat je dost malá. Takové divné včelstvo je lepší vysypat někde do kopřiv a místo něj udělat řádný oddělek nebo smetenec, který s mladou matkou a dobrou výživou do zimy spolehlivě dohoní, často i předhoní kmenová včelstva.
Problematika dlouhověkosti je složitější, než by se mohlo zdát. Příblížil nám to nedávno dr. Martin Kunc ve výzkumu z Masarykovy univerzity v Brně a Palackého univerzity v Olomouci a VUVč – podívejte se znova na tyto poznatky (Včelařství 4/2020).
Velikou roli hraje varroáza a virózy a hlavně o tom byl můj lednový článek. Virózy se letos ve včelstvech objevují po celé léto. Někdy se navenek projeví jen hloučky včel před úly v trávě. A je to jako u těch našich lidských viróz. Někdo se po pár dnech zotaví, jiného viróza potrápí a pár lidí i udolá k smrti. Také podobně to vidíme u včel. Teď po slunovratu jsou častější případy, kdy se počet nakažených včel ve včelstvu zvýší natolik, že se naruší fungování komunikace a dělby práce uvnitř superorganismu, kterým každé včelstvo je. Ten organismus pak kolabuje, úl se vyprázdní a včely dílem hynou, dílem se vžebrají do včelstev jiných. Nejhorší variantou jsou pak dominové infekce a velké ztráty.
Nakonec připomenu zásady správného doplnění zimních zásob. Mějme na paměti, že včely v přírodě si celou sezónu chystají zimní zásoby pro přežití a my včelaři jim je bereme. Naši předchůdci si brali přebytky, my máme občas tendenci vyždímat včelstva do poslední buňky a nahradit med cukrem. Ano, energie sacharózy na vytápění stačí. Ale lékárna v podobě několika kilogramů poctivého medu by měla včelstvům vždycky zůstat. Levná krmiva jsou často horší, než bílý cukr. Včely mají enzymy na jeho trávení a nespornou výhodou jsou téměř nulové zbytky, tedy nízká zátěž výkalového vaku. Oligosacharidy, tedy složitější molekuly, často v tekutých krmivech přítomné, představují pro včely často značnou zátěž. Zvlášť, kdyby přišla dlouhá zima bez proletů.
Inspirujme se tedy biologií včel, jejich miliony let dlouhou zkušeností a radami našich učitelů.
Projděme záznamy, prohlédněme včelstva a pospojujme ta, která mají malé šance. Nezáleží na počtu, ale na tom, aby včelstva přezimovala s minimálními ztrátami.
Ing. Dalibor Titěra, CSc.
Výzkumný ústav včelařský v Dole