Posloucháš snad kolenem, nebo co?
Článek Ing. Dalibora Titěry, CSc. v časopise Včelařství 10/2024
Přesně takto se zlobívá maminka na dítko, které sice dobře slyší, ale neposlouchá. My lidé, stejně jako mnozí jiní obratlovci, posloucháme ušima. Zvuk z okolí naráží v uchu do bubínku, ten se rozechvěje a vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. Tam na vibrace reagují smyslové buňky, které informace o zachyceném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku. Ale jak je to u včel? Je včela hluchá?
Včela, jako všechen ostatní hmyz, nemá uši na hlavě, ani jinde na těle, ale vnímá vibrace. Zvukem označujeme ty, které se šíří vzduchem či vodou. Ale i pevnými materiály se šíří vibrace. Tyto vibrace však mohou mít i jiné frekvence, než v rozsahu od 20 Hz do 20 kHz, který dokážou vnímat lidé. Sluchovým rekordmanem říše hmyzu je zavíječ voskový (Galleria mellonella), který je schopen „uslyšet“ i zvuky o frekvenci až 300 kHz. Obecně motýli, zvláště noční, mají skutečně citlivý sluch – a téměř s jistotou jde o evoluční odpověď na netopýří sonar. Také komáři vnímají zvuky svými tykadly, přičemž tady nejde o útěk před predátorem, ale o takříkajíc opačnou funkci, sbližování partnerů.
Všechen hmyz včetně včel vnímá chvění podložky v rozsahu jednotek až nižších tisíců hertzů. K tomu má v kloubech článků nohou tzv. subgenuální orgán se shluky mechanoreceptorů. Název (latinsky sub: pod a genus: koleno) odkazuje na polohu tohoto orgánu těsně pod kolenem v holeni na všech nohou u většiny druhů hmyzu.
Mnoho dalšího o včelím vnímání zvuku píše autor nové poutavé knihy prof. Jürgen Tautz, jehož Fenomenální včely máme mnozí doma. Kniha se v originále jmenuje Také včely mají zpocené nohy, ale ještě není jisté, pod jakým českým titulem ji najdeme už na předvánočním knižním trhu. V češtině by možná přitažlivějším titulem bylo Proč se včelám potí nohy a poslouchají kolenem? Ale to je pro dnešní svět moc dlouhý název.
V jednom detailu však nemohu s panem profesorem tak úplně souhlasit. Polemizuje se zkušeností starých včelařů, že rojící se včely se dají přimět rámusem k usazení. Uvažuje takto: „Včelí roj, který můžete sledovat pěšky a dělat z toho kolem rámus, už letí tak pomalu, že se i bez toho již připravuje k přistání. A protože u toho lidé dělali současně rámus, získali dojem, že tím k přistání včel přispěli. Člověk by si skoro mohl myslet, že se tím rámusem lidé spíš snažili zahnat svůj vlastní strach z této působivé přírodní podívané.“
Mě učil milý starý pan učitel Potůček ve včelařském kroužku jinou verzi: „Včely mají strach z bouřky, takže je potřeba mlátit něčím kovovým, aby se usadily“. S tímto fenoménem mám vlastní nezapomenutelnou zkušenost. Jednou jsem sekal trávu kolem včel na kočovném stanovišti v polích, když tu se z úlu vyhrnul velký oblak rojících se včel a formoval se k odletu. Vzpomněl jsem si na tu starou radu, a jak jsem držel kosu v ruce, sáhl jsem do kapsy pro rozpěrák a začal jsem jím do kosy mlátit. A ejhle, roj se skutečně začal vracet k zemi. Mlátil jsem vší silou, už to vypadalo, že si roj sedne, nebo vrátí do úlu. Ale ne. Včely jsou prostě fenomenální. Okoukly to, řekly si: žádná bouřka, to jen člověk mlátí do kosy, a zamířily kamsi za svým cílem.
Nejpoutavější poznatek v nové knize je pro mě další upřesnění, jak funguje termoregulace při vytápění larev a kukel v plodovém hnízdě. O včelách topičkách píše Tautz už ve Fenomenálních včelách, ale tady jsou ještě další poznatky, jak teplo předávané topičkami z prázdných buněk do okolních plodových buněk překonává tenoučké voskové stěny a za nimi zůstává vlivem jakéhosi skleníkového efektu. Vosk má totiž neobyčejné vlastnosti.
Přenos tepla z topiček na kukly může v zásadě probíhat dvěma cestami: vedením tepla přes voskové stěny a tepelným sáláním. Obě veličiny měřil Marco Kleinhenz v rámci své doktorské práce ve Würzburgu. Propustnost materiálu pro tepelné sálání se měří pomocí přístroje s takzvaným kulovým integrátorem, jehož způsob vedení paprsků umožňuje určit, které vlnové délky vzorkem, zde voskovými stěnami, procházejí a které ne. Pro teplotní rozsah 30–45 °C, který zahrnuje teploty vyskytující se v plodovém hnízdě, vyšlo nesmírně zajímavé spektrum propustnosti (transmise) bočních stěn buněk plodového plástu. Ukazuje to mimo jiné, že včelí vosk, jakožto materiál, je opravdu nenahraditelný.
Literatura:
[1] Hunt, James & Richard, Freddie-Jeanne. (2013). Intracolony vibroacoustic communication in social insects. Insectes Sociaux. 60. 10.1007/s00040-013-0311-9.
[2] Tautz, Jürgen. (2024). Auch Bienen haben Schweißfüße. Verblüffendes aus der Welt der Honigbienen. Ulmer, ISBN 978-3-8186-2083-7
Článek ve formátu PDF ke stažení ZDE.
